Folimanka Blues

SVĚTOVÉ TURNÉ

08.12.2017
divadlo Pod Čarou
Písek

09.12.2017
Červotoč
Strakonice

14.12.2017
pivovar Lužiny
Praha - Lužiny

20.12.2017
Na slamníku
Praha - Bubeneč

16.02.2018
Mezinárodní pivní festival
České Budějovice - Výstaviště

17.02.2018
DK Ántré
Český Krumlov

16.03.2018
Stará Mydlárna
Mělník

17.03.2018
Hudební salonek 12 12 12
Vratislavice nad Nisou

POSLEDNÍ KŠEFT

Kain problem (fotografie)

NAŠI PARTNEŘI

Magister Kelley

První Pivní Tramway

Harfa - Hudební nástroje

Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha




NAŠE PORTRÉTY
Eugen Pál Baláž
Rožňava (SVK), kytara
Pavel Jiroušek
Kosoř, klávesy
Ladislav Jakl
Praha, vocal, acc. guitar
Martin Tvaroh
Český Krumlov, drums

Pavel Jiroušek Pavel Jiroušek

Kdybys měl s kapelou koncertovat ve Dvořákově síni Rudolfina spolu filharmonickým tělesem, preferoval bys frak, sako anebo koženou bundu? A proč?
Kanárově žlutý kožený frak. Tradice je tradice.

Většina muzikantů patří mezi lenivé tvory, sportu se většinou vyhýbají. Jak jsi na tom ty se sportem, kdy sis naposled udělal sportovní úraz?
Lenivě sportuji. A myslím, že poslední můj úraz byla asi zlomená klíční kost v Murzuq Sand Sea v Libyi u hranic s Čadem. Od té doby sportuji ještě lenivěji

Karel Gott o sobě tvrdí, že po koncertu je „rozjetej vlak“. Jak to máš ty? Jsi unaven, nebo naopak rozjetej?
Mistrův vlak pomáhá bezpochyby roztláčet hejno pohunků. Pak věřím, že jej musí brzdit. Já se musím před koncertem roztlačit sám. Podle toho to vypadá, když dojede pára.

Je pro tebe jako muzikanta důležitý, o čem kapela zpívá? Promítá se to nějak do způsobu, jakým v ní hraješ?
Čím jsem starší, tím víc mi vadí, když textová část skladby je bezduchá. Bytostně nesnáším rádoby anglicky zpívající hudebníky, jejichž jedinou lingvistickou dovedností je verbální simulace celistvého horkého bramboru v dutině ústní. A o stupidních českých textech o ničem a jejich interpretech platí to samé.

Jsi generace, která si na technické novinky nerada zvyká. Ty se s nima evidentně kamarádíš. Je to tvoje hobby, nebo vnímáš moderní elektroniku jen jako užitkovou věc?
S moderní elektronikou je to trochu podobné jako s ohněm. Má úžasné možnosti a vhodným použitím pomůže velmi pomáhat i se stát svými možnostmi inspirací. Ale vždy by elektronika v hudbě měla být nástrojem pro tvorbu a ne třeba jen samoúčelným bezduchým flašinetem s absencí vlastní invence. A to podle mně platí nejen v hudbě. Poměr mezi pražskými a mimopražskýými členy kapely se tvým příchodem změnil, že?
Vypadá to, že ano. Nejsem Pražák, ačkoliv jsem řadu let bydlel i na žižkově. Ve srovnání s Eugenovou Rožžňavou to mám z naší vesnice na zkoušky pod Nuselák opravdu kousek.

Jak ses dostal k hudbě? Jsi z muzikantské rodiny?
Můj děda, kterého jsem bohužel nikdy nepoznal, měl velkou kapelu a ve dvacátých a třicátých letech minulého století hráli v půlce Evropy. Táta je vyučený hudební nástrojař, vyráběl mistrovské klarinety a máma hrála na housle a na piano. Mě dali do hudebky, než jsem šel do školy, a tak jsem uměl hrát na piano podle not dříve než číst.

Tak to ses věnoval klasické hudbě, ne?
Jo, asi do svých deseti nebo dvanácti let. Nesnáším dělat něco, co musím. A protože mě naši tlačili do cvičení a navíc kantor v hudebce mi do mého hraní začal hrát na své housle, vyvzdoroval jsem si ukončení svého dalšího klasického hudebního vzdělávání. Ke své škodě samozřejmě. Několik let jsem pak na klaviaturu ani nesáhl.

Ale muzika si tě pak stejně našla. Kdy a jak?
To bylo na gymplu, ale nebylo to na piano. Poznal jsem starou pravdu, že kytaristi to mají u holek daleko lepší než třeba harmonikáři. A tak jsem začal hrát na kytaru. Nejdříve akustickou, pak i elektrickou. A pak přišlo „lano“ od nejlepší tehdejší sedlčanské kapely. Měli už famózního kytaristu a tak jsem si brigádami v Laktosu vydělal na svůj první klávesový nástroj – varhany Vermona ET6-1. Každou sobotu jsme tehdy hráli na místních zábavách a byla to opravdová jízda. Vydrželo to až do mé vojny po vejšce.

A co pak, kde jsi působil po vojně?
To bylo asi patnáctileté období, kdy jsem nikde nehrál. Byly jiné priority a hlavně odpovědnost za zajištění rodiny. Ale pak si mě ta mrcha opět našla a já začal hrát nejdříve s dřívějšími kamarády v Sedlčanech v kapele Rock Wonder a pak v Praze v různých hudebních projektech.

V jakých projektech?
Pár let jsem hrál v pražské rockové legendě, kapele TAM, podílel se na autorském projektu bývalých členů skupiny Abraxas, hrál v Pink Floyd Revival, atd… V současné době hraju ještě s Milanem Schelingerem, v kapele Nikdy Nevytažená Čísla a klasické bluesové standardy v mezinárodním seskupení Stormin’. Občas také koncertujeme s Bohoušem Josefem a dalšími známými muzikanty volně sdruženými pod názvem B.Lues. To je kapela, co nikdy, ale opravdu nikdy nezkouší, a to mi vyhovuje.

Tebe nebaví zkoušet?
Ale vcelku i baví, jen si myslím, že zkouška má smysl tehdy a jen tehdy, pokud kapela před vystoupením dlouho nehrála, něco se na koncertě nepovedlo nebo se dělají nové věci. A pak, když je potřeba zacvičit nového člena kapely. Nemám opravdu rád samoúčelné přehrávání playlistu stále dokola ve zkušebně. Je povinnost každého muzikanta solidně zahrát na vystoupení svůj part i bez zkoušek. Několikrát se mi stalo, že jsem třeba zaskakoval na klávesovém postě na koncertě s kapelou a třeba vůbec žádnou zkoušku s nimi před tím neměl. To je potom opravdu adrenalin.

Na jaké nástroje hraješ?
Pokud jde o klávesy, pak moje preferovaná značka u digitálních nástrojů je Clavia Nord, Kurzweil a Korg. A samozřejmě u analogových Moog a některé staré Rolandy. Vybírám nástroje podle typu muziky a v neposlední řadě i s ohledem na velikost podia. Na živé vystoupení většinou beru digitální náástroje, pro studiovou práci se snažím co nejvíce využít analogy. Kytaru, na kterou hraju asi nejvíce s Milanem Schelingerem, mám Godin Red Line a asi nejvíce používanou mojí baskytarou je šestistrunka od kytaráře pana Vlčka.

Jak si se dostal ke kapele Folimanka Blues?
Vybrali si mě.

A líbí se ti jejich muzika?
Kdyby se mi nelíbila, vybrat bych se nenechal.

Máš několik hudebních projektů, proč nyní právě Folimanka Blues?
Každá kapela by měla mít svůj ksicht. Existuje mnoho kapel s výbornými instrumentalisty i vokalisty, ale nemají ono „sdílené sdělení“ z podia do obecenstva. Nemají vlastní generační či jinou výpověď, která je něčím zajímavá a dokáže zaujmout. A to není o virtuozitě na podiu, je to o zvláštním „kouzlu“, které vzniká na podiu ve vzájemné symbióze hudby, textů a hlavně projevu jednotlivých členů kapely. Rock je o zvláštní energii, která musí být přenášena za podia na posluchačstvo. Pokud to nefunguje, je zbytečné to dělat. Folimanka Blues svůj osobitý ksicht má.

Hraješ na klávesy, kytaru i baskytaru. Na co tě to baví nejvíc?
Kupodivu asi pořád stále klávesy. Baví mě kombinovat digitální a analogové nástroje a tvořit jimi specifický zvuk kapely. A pak asi baskytara. Tím, že jsem ohledně tohoto nástroje naprostý samouk, nevím, kde je hra na ní omezena. A to je hodně inspirující.

Jaký si myslíš, že bude tvůj přínos v kapele Folimanka Blues?
Budu si svoji polohu asi teprve hledat. První krok je precizní zvládnutí klávesových partů všech skladeb podle původní aranže, co hrál Robby Černý, a jejich vývojové modifikace. Pak se budu snažit najít takový klávesový sound a hudební výraz, který bude jednoznačně identifikovaný s kapelou a bude spoludotvářet její nezaměnitelný hudební styl. Aby moje klávesy nebyly jen doprovodným nástrojem, ale staly se nedílnou součástí hudebního výrazu kapely.

Jaké máš své hudební vzory?
Začal jsem aktivně dělat rockovou muziku někdy v druhé polovině 70. let. A samozřejmě mne nejvíce ovlivnily tehdejší kapely, kde na klávesy hrály opravdové osobnosti. Ať to byl Jon Lord v Deep Purple, Rick Wright u Pink Floyd, či Keith Emerson. I proto mám rád přímočaré klávesové aranže založené na klasických klávesových zvucích. Ať už na Hammondech B3, či na Rhodes pianu nebo starých analogových syntezátorech. Ale není mi ani cizíí progresivní rock Jordana Rudesse z Dream Theatre.

Jaký je tvůj nejkurióznější a zatím největší hudební zážitek?
Pokud máš na mysli mé aktivní hudebníí působení, tak nejkurióznější bylo rozhodněě hraní na vojenské přehlídce v době mého vojančení v Lešanech. Hrát na varhany husitský chorál Kdož sú boží bojovníci k pochodu několika set vojáků je událost, kterou dozajista již nezopakuji. Asi největší dosavadní hudebníí zážitky mám spojeny s mými záskoky v kapelách Medvěd 009 nebo s Davidem Kollerem v jeho Kollerbandu na velkých letních festivalech. Hrát pro mnohatisícové rozjařené publikum je fakt síla. Ale třeba mě ten nejvěětší ještě čeká s Folimankou Blues.

Jakou hudbu nejčastěji posloucháš a kde?
Nejvíce hudbu poslouchám v autě. Většinou se tak učím nové skladby. Doma si je pak jen zapíšu do not a připravím zvuky. Anebo si pouštím něco relaxačnííííího. Třeba Pink Floyd, Yes či Genesis.

Je pro tebe muzika i živobytím? Chtěl bys, aby byla?
Určitě ne. Muzika je pro mne koníčkem, relaxací a velkou zábavou. A věřím, že to tak zůstane.

Co na tvé hudební aktivity říká tvoje rodina?
Respektuje to.

V kapele u kláves střídáš Pavla Beníška, kterého jsi před pár lety střídal i v kapele NNČ, je to náhoda?
Doufám, že Pavel Benýšek nastoupí teď jako klávesák k Yes, Dream Theatre nebo pomůže k obnovení Pink Floyd.




 


Hlavní strana | Diskografie | Galerie | Texty | Poslední kšeft | Diskuze | Ke stažení | O kapele | Světové turné | Kontakt | Napsali o nás Podpořte nás

© Copyright 2006 - 2017 Folimanka Blues